Obec Žleby

Zehuby, Kamenné Mosty a Markovice

☰ MenuÚvod »Obecní úřad »Samospráva »Organizace a spolky »O obci »Ostatní »

Staré pověsti

Pověst O Bílé paní

Tenkrát, před mnoha a mnoha věky, žila na hradě paní známá v celém širém kraji svou krutostí, ale i bohatstvím. Muže jí vzal ukrutný boj, a proto na hradě žila dlouhá léta jen s několika sloužícími, dvorními dámami a biřici.

Doba byla onehdy velmi zlá, toho roku se na polích urodilo jen velmi málo, ale paní žádala na svých poddaných daně stejné, snad dokonce i vyšší než minulého roku. Mnoho lidí nemělo čím zaplatit.

Podobně na tom byl i kovář z podhradí. Práce bylo málo a pět malých dětí plakalo doma hlady. Proto když si přijeli z hradu pro daně, Jan odmítl zaplatit. Paní se tenkrát velmi rozzlobila a kováře nechala zavřít do vlhké temné kobky. Ani mučení nepomáhalo, a tak se stalo, že paní poručila pro výstrahu kováře popravit.

Byl deštivý, nepřívětivý čas, když kováře vedli na Šibeničník. Mnoho lidí se sešlo na jinak pustém vrchu. Již kat pokládal kovářovu hlavu na špalek, když Jan pravil: "Paní, nechť je vykonán ortel nade mnou, ale tvůj osud bude ještě horší. Po smrti nenalezneš klidu a budeš po nocích bloudit krajem." Paní se kovářova proroctví nezalekla, naopak ji ještě více rozohnilo a rozkázala, aby kat konal svou práci.

Po této popravě se prý zjevoval na vrchu žhnoucí ohnivý meč a lidé měli strach z tohoto místa i ze zlé paní.

Mnoho let uplynulo a paní v těžké chorobě ležela na svém loži. Teprve teď pocítila strach z kovářových slov. Po několika dnech utrpení paní usnula navždy.

A kovářovo proroctví? To se opravdu naplnilo. Paní nenachází v hrobě klidu a zjevuje se jako Bílá paní na místě, kde je po dlouhá staletí ukryto její bohatství.

Pověst O Šibeničním vrchu

Nedaleko Žlebů stojí pustý vrch; říkají mu Šibeničník nebo také Šibeňák. Kdysi tu bývalo popravčí místo. Na samém vršku stávala šibenice. Jak dějiny města zaznamenaly, užívalo se jí často. Každé větší provinění trestalo se tehdy smrtí.

Jednou se prý vloupal do žlebského zámku jakýsi člověk. Stráž ho chytila a oběsila. A hle, po tři noci se zjevoval na Šibeničním vrchu ohnivý meč. Lidé si o tom s hrůzou vyprávěli. Když se setmělo, zdaleka se vrchu vyhýbali. Ohnivý meč je velmi polekal.

Zpráva o ohnivém meči se rozšířila do blízkého i vzdálené ho okolí.

Stalo se, že se do města zatoulal mladý krajánek, veselá kopa, a žlebským občanům se posmíval.

„Rád bych viděl ten váš ohnivý meč! Opravdu! To se asi někomu něco zdálo, a teď to vykládá jako skutečnost.“

„Poslyšte, takhle byste neměl mluvit,“ napomínali ho někteří. „Nevěříte-li, že se tam zjevuje, můžete se o tom přesvědčit.“

„Taky že se přesvědčím!“ rozkřikl se krajánek bojovně. ,,Abyste viděli, že nejsem strašpytel, půjdu dnes o půlnoci na Šibeniční vrch.“

Na tom zůstalo. Krajánek poseděl v hostinci, a když hodiny odbily půlnoc, vyšel kurážně za město. Několik zvědavců ho sledovalo; snad nevěřili, že to myslí doopravdy.

Krajánek jde, skoro se vznáší na cestě k Borovičkám. Už vidí pole, už vešel do lesa, už se mu zjevil Šibeniční vrch - a po ohnivém meči ani památky. To mu dodalo odvahy.

„Jste vy tu baby bázlivé!“ bručí si do vousů.

A pojednou - co to? Ne, to není možné, to se mu jenom zdá! Čtyři mužíci před ním vyskočili, takoví malí, zakrslí mužíci, nejsou mu ani po pás. Smějí se - ha ha - a ženou se k němu. Spaste duši, lidičky, vždyť oni jsou ohniví!

Krajánek se chtěl obrátit a utíkat zpátky do města, ale nějak to nešlo. Nohy mu přestaly sloužit, nemohl je zvednout, a ruce. . .

Vtom už ho mužíci za ně chytili a chvatně ho odváděli. Kam? Nevěděl, nechtěl to vědět. Utíkal s nimi jako o závod a potom už skoro letěl. . .

Ráno se po něm občané ve Žlebech sháněli. Prohledali les, pole i rybník, ale po milém krajánkovi ani stopy. Jako by se propadl do země.

Kroutili nad tím hlavou.

„To je divné! Kam se asi poděl?“

„Nejspíš se utopil,“ usoudili nakonec a pohlédli bázlivě k Šibeničnímu vrchu, jako by odtud čekali vysvětlení. Nedočkali se ho. Šibeniční vrch mlčel jako obvykle.

Pověst Vodníček

Babička Sedláčkova ze Žlebů pásla jednou kvečeru v Kopaninách kozu. Rozhlížela se spokojeně kolem sebe, pozorovala kdejakého ptáka v křoví, a pojednou sebou trhla. Co to vidí? Zelený mužíček sedí v koruně košaté vrby, čechrá si dlouhé vlasy a směje se jako rarach:


„Chachacha, chachacha!
Vlásky jak hedvábí
princeznu přivábí.
Zelený kabátek
šiju si pro svátek.
Šiju, šiju, šiju,
celý měsíc šiju . . .
Chachacha !“

„Fuj, tohle je ale nadělení!“ odplivla si babička a utíká honem pro kozu. Jenomže koza nečeká. Hlavu vzhůru, mrská nohama, jako by chtěla závodit, a žene se právě okolo vodníčka. A babička chtěj nechtěj za ní. „Bojíš se?“ chechtá se mužíček a chystá se na dlouhou řeč.

„Bodejť!“ leká se babička a spěchá za kozou, aby se jí snad něco nestalo. „Budu se s tebou bavit, ty šklebizno!“

„Na shledanou, panímámo!“

Doma se smáli, nechtěli babičce věřit, ale ta se zadušovala, že mluví pravdu, a od té doby v Kopaninách nepase. Bojí se vodníčka.


Obecní úřad

Zámecké náměstí 67
Žleby
285 61

Úřední hodiny

Pondělí, Středa
8:00-12:00, 12:30-16:30

Kontakt

IČ/DIČ00236691
Datová schránkag6xa99q
E-mailpodatelna@ouzleby.cz
(c) 2018 Obecní úřad Žleby, napsal: Petr Vašíček